Jak se stát nájemným vrahem (?) IV

Musel jsem se k tomu postavit jako chlap a udělat to, co je správné. Musím se zbavit Alexeje.

Už jsem se zmiňoval o tom, že jsem se s Frantou skamarádil? Asi jo. A řekl jsem vám taky, že jsem mu řekl o svém plánu? I o tom, že jsem ho měl původně zastřelit. Nevěděl, co si má myslet a já jsem se mu nedivil. Je to zvláštní, když někomu říkáte, že ho máte zlikvidovat, ale že to neuděláte. První, co si myslel, že si z něj jen dělám srandu. Dokud jsem mu neukázal naproti policejní stanici tu zahrádku a pistoli, která se tam celou dobu válela. Řekl mi, že za tohle by mě měl zavřít. Nevím proč, ale něco se v něm hnulo a řekl, že mi pomůže. Nevolal kolegům, ani se do toho nesnažil zapojit jiné složky policie, ale prostě mi navrhnul, že mi pomůže. To pro změnu zarazilo mě. Nicméně, řekl mi to, když jsem byl u něj doma a jeho přítelkyně seděla v obývacím pokoji. Jen tak mimochodem, Franta bydlí kousek ode mě, v podstatě za rohem. Sranda, jak je svět malý.

„Tak jak to chceš provést? Nemůžeš za ním prostě jen tak přijít a zastřelit ho, ne?“ pronesl a upil piva. Pravdu měl. „Nejspíš se k němu nedostaneš bez toho, aby tam byl ještě někdo, že?“ zase pravda. Konec konců, kdykoliv jsem tam šel, byl tam se mnou minimálně jeden další člověk.
„No, hele a co si půjčit od tvých kolegů pušku a sejmout ho na dálku? To by šlo, ne?“ napadl mě geniální nápad.
„Hej, to je ale super nápad. To bysme mohli uskutečnit! Počkej, zavolám na veliteství,“zvedl telefon a řekl do něj „Nazdar šéfe, hele, potřebuju si od vás pučit pušku. No jasně, sedm šedesát dvojku. Na co? No, to je jasný, ne? Jdem zabít jednoho ukrajince na Hradčanský…“ položil telefon, „jsi debil, nebo co? Myslíš, že tohle by mi asi prošlo?“ Faktem je, že jsem se musel sám nad sebou zamyslet. Tohle by fakt nešlo.
„No, a jak by to šlo jinak?“ bylo skoro jedenáct a seděli jsme spolu od šesti a přemýšleli, jak by se to dalo nejlépe udělat. „Co ho nějak vylákat ven? Předvolání? Ty by sis půjčil auto, někam bys ho dovezl a zam bychom ho zabili. To zní líp?“ Nevím, jestli to bylo únavou nebo alkoholem, který příjemně stoupal do hlavy, ale napadaly mě takovéhle věci. Tehdy jsem totiž ještě netušil, že to, co plánujeme bude mít dalekosáhlé následky. Protože tohle všechno zatím byla jen hra, u které jsem si nemyslel, že by se mohla kdy odehrát.

Když jsem se konečně dostal do postele, byly skoro dvě hodiny ráno. Zavrtal jsem se do peřin a usnul přesně na hodinu, než mě probudil zvonek. Rozlepil jsem oči a zkusil to vyignorovat, ale ten někdo byl velmi neoblomný a zvonek pořád držel. Rozlepil jsem oči a vstal. Vklouzl jsem do trenek a trička a vydal se ke dveřím. Koukl jsem se kukátkem, ale venku byla tma. Nepřišlo mi to, jak jsem byl rozespalý, divné. Otevřel jsem dveře a v tu chvíli jsem uviděl jen pěst v kožené rukavici. Před očima se mi zatmělo a padl jsem na zem. Praštil jsem se asi o ledničku a upadl to temnot.

Probral jsem se ve vaně. Se spoutanýma rukama a nohama. Nos mě neskutečně bolel a nemohl jsem jím dýchat. Oči jsem měl zavázané a cítil jsem typický odér cigarety. Nebylo to dobré a v tu chvíli mi došlo, že jsem v prdeli. Dala se do mě třesavka a nebyl jsem schopný zastavit drkotání zubů. Kurvajsemvprdeliteďmětuzabijouabynenadělalibordelvbytěpakměpolijoukyselinouasplácnoudoodpadu!

Jasně jsem slyšel dýchání někoho po mé levé straně u dvěří do koupelny. A pak jsem uslyšel i něco, co mi vehnalo slzy do očí. Tah kovu po kovu. Jako když někdo brousí velký nůž nebo hůř. Sekyru.

Poblil jsem se. Ten někdo se zasmál. Byl to těžký hrdelní smích kuřáka.
„Što ce, muj kchlopčik? Bójiš?“ Zasmál se znovu. Tohle bylo to nejhorší. Netušil jsem, co se bude dít. Ten někdo došel ke mně a stáhl mi z hlavy pásku, která mi zakrývala oči. Byla to stará dobrá americká páska, takže s sebou vzal i pár vlasů kolem dokola hlavy a obočí. Vyhrkly mi slzy. Zase. Když jsem si přivykl na ostré světlo koupelny a podíval se do tváře chlapovi, co stál nade mnou, málem jsem se poblil znova. Tohle byl zabiják. Ty oči. Nekonečná, temně ledová modrá prázdnota. Byl to ten nejhorší pohled, jaký jsem kdy zažil. Nebylo v nich pranic lidského. Jen neukojitelné, zvířecky divoké pudy. Krádeže, znásilnění, ubližování a vraždy. Bylo mi jasné, že z tohohle se asi už nedostanu. Podíval se na mě a usmál se. Takhle nějak jsem si asi představoval úsměv Kulhánkova Tobiáše z knihy Noční Klub. Mouchy padaly za letu a drobila se omítka.

„Nastyal čas na lekchci,“ řekl a vytáhl z poza dveří řeznickou sekyru a velké prkénko. Bylo mi jasné, co se teď stane. Jen jsem netušil, kterou část mi usekne. Pozvracel jsem si nohy podruhé. Už to ale byly jen žaludeční kyseliny. Pálily mě na odřeném koleni jako čert. Z nějakého důvodu mi to ale bylo ukradené. Strach mě totálně paralyzoval. Nemohl jsem se ani hnout. V žaludku jsem měl pocit, jako by mi tam někdo bodl rozpálený rapír a kroutil s ním vší silou. Cítil jsem, jak mi to zapaluje vnitřnosti. ty se svíjely jako klubko hadů a ne a ne přestat. Borec se proti mně postavil, položil na vanu sekáček a odmotal mi jednu ruku od těla. Byl jsem tak vyděšený, že jsem nebyl schopný se jakkoliv bránit. Stejně by mi to asi k ničemu nebylo, takže je to vlastně jedno. Vzal ji a položil ji na prkénko. Bylo vidět, že je často používané, protože na něm byly časté záseky a byla jasně vidět načervenalá barva, která rozhnodně nebyla po celé ploše. Nevsadil bych si na to, že prkénko se používá na jatkách.

Když Borec viděl, v jakém jsem stavu, ruku klidně pustil a zapálil si cigaretu. Potáhl si, upravil pozici ruky na prkénku, jednou rukou ji přitlačil a druhou se rozpřáhl. Pak se v rychlém sledu stalo několik věcí. Dým z cigarety doputoval k detektoru CO2 a kouře na stropě koupelny. Ten se rozeřval. Ukrajinec se lekl. Já taky. Pohnula se moje ruka na prkénku. Pohnulo se prkénko. Sekyra trefila kraj prkénka a odskočila. Zakousla se do Ukrajincova stehna jako do másla. Ukrajinec na mě vytřeštil oči. Vystříkl na mě gejzír krve. Pak další. A další. Další už netrefil mě. Ten další byl zase měnší. Uvědomil jsem si, že je Ukáčko v šoku. Padl na mě. Celou vahou. Pohřbil mě pod sebou ve vaně.
„No, do prdele!“ Připadal jsem si jako v debilním filmu. Měl jsem volnou jednu ruku a ležel jsem pod dvoumetrovým Ukrajincem ve vaně. Neskutečný. Až když jsem nad tímhle kroutil hlavou, došlo mi, co se to vlastně stalo. Tohle, kdybych někam napsat, tak mi to nikdo neuvěří. kulhánek hadr. Jo, jsem v šoku…