Jak se stát nájemným vrahem (?) II

Tak takhle nějak to pro mě tehdy začalo. Nebylo to jednoduché, musel jsem se dost protloukat. Dneska, když se na to tak koukám, jednalo asi o nějaké zbláznění mysli. Problém ovšem byl, že tehdy jsem si toho ještě nevšiml. S tímhle odstupem je to přeci jen zvláštní. Člověk se nad svýma zákysama tak nějak ušklíbne a pokračuje. Ne vždy to tak ale bylo. Byly doby, kdy mi to takhle čistě nešlo. Fakt ne. Třeba tenkát, když se mi Alexej (ten chlápek ze stavební buňky) ozval, že potřebuje pomoci s jedním člověkem. Problémem, jak jim říkal po telefonu.

„Prichodiť. I meně odna problema.“ Tak jsem se sebral a vyrazil. Když jsem přišel do buňky, seděl tam s panákem vodky před sebou. Nakonec z něj vypadlo, že jeden policista zjistil, co Alexej provádí a chystá se ho vydírat.
„Zab icho. Dostaneš hroši. Peníz.“ Co jsem měl dělat? Nechat se zlikvidovat buď ukrajincem beze smyslu pro humor nebo policistou? Snad raději ten policista.

Jenže co teď? Zbraň jsem měl, chyběl mi ale začátek. Přeci se nepůjdu na policejní ředitelství ptát, kde bydlí jeden jejich člen? Musí být jiná cesta. Budu si muset nějak zjistit, jak se k pánovi dostat. Dostal jsem jméno i místo působnosti. Zjistit zbytek snad už nebude takový problém. Jen si pořád nejsem jistý, proč si na tohle val Alex zrovna mě. Nemohl jsem si ale prostě vybrat.

František Pokorný, věk dvacet pět let, zrzek, trochu bříško, řídnoucí vlasy. Pokud bych ho nemusel zabít, určitě by to byl velmi zajímavý člověk. Nevím, jestli jste to někdy zkoušeli, ale zabít policistu na policejní stanici není úplně jednoduché. Bude to chtít něco sofistikovanějšího, než ho prostě zastřelit v jeho kanceláři.

Tři možnosti. První z nich je ta, že můžu zkusit zavolat 158 a doufat, že přijede zrovna on. Což ale, vzhledem k tomu, že nejspíš sedí celý den v kanceláři nebude úplně možné. Druhou možností je sledovat ho a pak ho sundat někde po cestě. U této možnosti je problém v tom, že by mě mohla zachytit nějaká kamera v akci a to by se mi zle vymstilo. Nejspíš by mě pak, zcela náhodou, našli mrtvého v cele. Alex už by se postaral, abych nemluvil. Takže i tuhle možnost jsem zamítl. Zbývala mi tedy možnost poslední a to sledování. Nejlépe několikadenní, abych získal pojem o jeho návycích a zvyklostech. Vědět, kam jde, proč a co tam dělá.

Příštího dne ráno jsem se vypravil do ulice Ve Střešovičkách na Břevnově, kde sídlí místní oddělení PČR. Posadil jsem se na lavičku a chvilku čekal, jestli se třeba náhodou můj cíl neobjeví. Kdy se tak nestalo ani hodinu a půl po mém příchodu, vyrazil jsem se zeptat přímo na oddělení.

„Dobrý den, co pro vás můžu udělat?“ Policista se choval zdvořile a byl i poměrně příjemný. Doufám, že mu to dlouho vydrží.
„Prosím vás, poslal mě sem jeden známý, který mi řekl, že tu u vás má pracovat nějaký František Pokorný? Potřeboval bych s ním mluvit ohledně jedné záležitosti. Je to možné?“
„Franta, pokud vím, má dnes volno. Nejspíš byste ho našel u něj doma. Co mu potřebujete? Možná by se to dalo vyřešit přes telefon.“ Kruci, tohle jsem ještě potřeboval. Jak jsem tam tak seděl, došla mi jedna hodně trapná věc. Jestli ho skutečně sejmu, tak budu asi první na mušce, protože jsem se o něj zajímal. Tohle jsem měl asi vymyslet trochu lépe. Kurva… „Kruci, teď jsem si vzpomněl, že se mám sejít s ním a právě s oním známým, který mě o něm říkal. Dneska je úterý, že?“
„Jo, je. No, co se dá dělat, holt se stane, ne?“ Fakt to byl sympaťák.
„Asi máte pravdu. Nashle,“ rozloučil jsem se a vyrazil ke dvěřím. „A díky,“ otočil se a zamával.
„Jasně, není za co. Nashle.“
No, tak teď jsem asi v pytli, protože jestli se přecijen ještě objevím tady, tak je jasné, že si mě hned všimne. Když jsem vycházel z budovy, všiml jsem si, že je naproti něco jako parčík nebo zahrádka. Pokud by se tam dokázal nějak schovat, mohl bych ho zlikvidovat, až půjde do nebo z práce. To by se nějak zařídit dalo. Problém je, jak tam ale dostat zbraň, aby jí u mě nenašli, pokud by si mě někdo všiml a policii na mě zavolal? Napadlo mě, že bych mohl vzít auto a projet kolem. Zpomalit před stanicí a do zahrady hodit kelímek od pití, nebo nějakou krabici. Bude to nenápadné, protože odpadky zahazuje dneska kde kdo. Jo, tohle by snad mohlo vyjít.

Večer jsem si vzal od našich auto, našel ideálně rozměrnou krabici a pistoli i s tlumičem přilepil páskou na její dno, aby nerachtala. Bylo před večerem, obloha byla pořád modrá, slunce zapadalo a mě přišlo, že je docela škoda žít takovýhle život. Vykašlu se na to a pojedu někam na tři neděle na dovolenou. Pak se vrátím a zjistím, že mi Alex nechal zlikvidovat rodinu. Ne, tohle musím dotáhnout do konce. Minimálně tohle.

Projížděl jsem kolem policejní stanice, zpomalil a vyhodil krabičku ven na zahrádku do křoví. Co ale čert nechtěl, viděl mě při tom policista vycházející z budovy. Aby toho nebylo málo, byl to právě můj cíl! Neskutečné, fakt hrůza… Zamával na mě a přešel mi před auto.
„Pane řidiči, to co jste udělal je znečišťování veřejného prostranství a můžete za to dostat i dost mastnou pokutu. Máte kliku, že jsem v dobrý náladě. Upalujte to sebrat a zmizte mi z vočí.“ Než jsem se stačil rozkoukat, zapálil si cigaretu a koukal na mě.
„Dobře, omlouvám se. Dík,“ zakřenil jsem se na něj a odběhl k parčíku. Tam jsem přelezl nízký plot a hak se hledat krabičku. Asi musím mít opravdu kliku, protože jsem sice našel krabičku, našel jsem i tlumič, ale pistole byla v tahu. Bože mě netrestej… Ještě, že jsem ateista. Vzal jsem krabičku, dal do ní tlumič a odnášel si to k autu.
„No, a copak jste to vůbec zahodil?“ Zeptal se. Zpotil jsem se až na zadnici a cítil, jak mi studený pot zatéká mezi půlky. Připadal jsem si jak odkapávač na nádobí. „Já jen, abyste nezahazoval něco nelegálního, nebo, nedej bože, nebezpečnýho,“ zachechtal se vlastnímu vtipu. Jediné, na co jsem se zmohl já, bylo takové nic neříkající pousmání a nevěřícný výraz.
„Nebojte, je to jen tlumič, protože pistoli jsem někde ztratil už dřív…“ netuším, co mě to popadlo, ale přišlo mi to jako dobrý nápad.
„Jo, no, tak to jo. Ale jak můžete takovouhle věc hodit někam, kde k tomu maj přístup lidi, chlape?“ Pokračoval žoviálně dál. Fakt to nebyl špatnej člověk. „Ježíši, zmiste odsud, za váma je fronta jak na zjevení! Nashle,“ zasalutoval mi, típl cigaretu a odešel zpět do budovy.

Život je prostě krása…

A vobčas svině.

Dneska už jsem na to fakt neměl skill, tak jsem odjel domu, pořádně se vyspat na zítřejší hledání pistole. Aby jí tak ještě někdo sebral. To by mi fakt chybělo. Vysprchoval jsem se, natáhl se k počítači a pustil si film. Nevím proč, ale napadlo mě pustit si zrovna Pulp Fiction. Tam to jede, panečku. Nikdo s ničím nedělá ciráty, nikdo nemá předsudky a všichni jsou rození střelci. Kromě toho mladýho kluka s Magnumem, co se netrefil vůbec do nikoho. Skoro jako já. Jenže já nejsem ve filmu. Jsem opravdová, nevymyšlená postava. Už jsem skoro usínal, když mi zazvonil telefon. Lekl jsem se tak, že jsem si srazil notebook na podlahu. Alex.
„Pryviť, ak?“ a ticho. Bože, jak tohle nesnáším.
„No, teprve jsem zkoumal terén. Nic moc ještě nemám. Vím, že chodí často kouřit, takže mám alespoň něco,“ jen jsem to dořekl, ozvalo se hluboké ticho.
„Pravo, pokračuj. Pryviť,“ a zavěsil. Z tohohle chlapa mě tak mrazí, že jsem jen málokdy schopen říct něco víc, než je vysloveně nutné. Mám tak trochu pocit, že je to bývalý člen Černomořské flotily. Nedávno jsem o těchhle lidech četl. Prý jsou to maníci, co už prostě nejsou schopní vrátit se do normálního života. Byli cvičeni k tomu, aby zabíjeli. Něco jako ruští Specnaz. Spousta z nich je taky roztahaná po Evropě, kde fungují tak, jako Alex. Mnohdy přímo pro svou domovskou vládu.

Ráno jsem se probudil, udělal něco práce na počítači a asi v jedenáct odešel před policejní stanici v ulici Ve Střešovičkách. Ideálně bych se tam potřeboval dostat z druhé strany, než je stanice. To znamená, že se budu muset vnutit někomu do baráku a projít do zahrady. Krabice sice ležela hned za plotem, ale jedna věc je přelézt plot, prozože mi to řekl policista a druhá je toulat se tam přes hodinu a hledat pistoli. To bych as těžko ospravedlnil. Úplně to vidím.
„Co tam děláte?!“ Rozeběhl by se ke mně postarší plešatý chlápek ve vytahaných teplákách a pokecaném tílku. To nemám za potřebí.

Rozhodl jsem se tedy, že to udělám jinak.