Jak se stát nájemným vrahem (?)

Prvotní drobný pokus o sepsání nějaké vlastní delší povídky. Jedná se prozatím o první část, časem bude přibývat. Prosím, buďte schovívaví. 

Jednoho dne ráno – po příjemně strávené noci plné masturbace a internetového porna - jsem se probudil, došel do kuchyně, postavil si vodu na kafe, natáhl spodky a řekl si: Dnes se stanu nájeným vrahem. Narazil jsem však na několik zásadních problémů. Získat zbraň, to dovede v Čechách i malé dítě... Opatřit si do ní náboje? Ještě snazší. Stačí znát správné lidi a vědět, jak funguje státní šiml. Pak jen stačí nakrmit ten správný konec a voilá, zbrojní pas a náboje jsou na cestě domu. Během několika dní jsem měl doma celou kompletní výbavu. Ten, na první pohled triviální, problém se však ukázal jako docela oříšek.

Horší to už bylo s tím, jak se dostat do povědomí těch, kteří by mé služby využili. Nevím, jestli jste někdy zkoušeli inzerovat prodej bytu, auta nebo stolu. Víte snad, jak na to. Napíšete si na počítači papír, kde uvedete místo, adresu, stav ve kterém se věc nachází, telefon a jiné kontakty. No, tak přesně tohle já udělat nemůžu. Jen si představte, jak by asi vypadal můj inzerát v Anonci:

Vysoký, pohledný, hledá práci.
Vrah na volné noze.
Půlka před, půlka po. Cena dohodou.
Hotovost v kufříku v odpadkovém koši na parkovišti.
Aleš Vomáčka
773927127, [e-mail]

Sami musíte uznat, že takhle by to asi úplně nešlo. Jsou prostě věci, co se jentak někam napsat nedají. Teď sedím v křesle, piju levné víno z Tesca a přemýšlím, jak na to. Co udělat? Ano, je tu možnost zajít do ruské restaurace na Václaváku a prostě tam rozhlásit, že jsem nájemný vrah k najmutí, ale nejsem si úplně jistý, zda bych to stihl dopovědět, než by se ze mě staly mastné zbytky nájemného vraha k najmutí na podlaze kuchyně ruské restaurace na Václaváku. To přesně není kariéra, kterou bych chtěl začít. Asi bude potřeba jít na to trochu subtilněji.

Ideální by bylo zjistit si, kde se slézají pražští ukrajinci a jiné existence, které by mě mohly nějakým způsobem zavést mezi své bossy. Uznávám, představa to není zrovna dvakrát lákavá (a když jsme u toho, aby dvakrát bezpečná), ale jinak to asi nepůjde. Tak jako tak, nemám co ztratit a fakt, že z toho můžu pořád, alespoň částečně, vycouvat, mi dodával falešné uspokojení a klid. Faktem je, že se mi mohly, v podstatě, stát jen tři věci. Buď mi někdo zláme nohy, protože marním jeho čas něčím, o čem si bude myslet, že jsou kraviny, nebo mě vyndají, protože si budou myslet, že jsem policejní špeh. Ta třetí možnost je, že mě prostě vyslechnou a zkusí to se mnou. Abych pravdu řekl, nejsem si jistý, na kterou z těch možností bych si měl vsadit, ale rozhodl jsem se, že to risknu.

„Šo vy chočete?“ Obořil se na mě obrovský ukrajinec s naněkolikrát zlomeným nosem. Přepážku měl jak zrcadlový sál, tolikrát byla lomená.  Postával na Dejvickém nádraží a občas prodával kradené šperky. Od vidění jsme se znali, protože jsme sedávali ve stejné knajpě.
„Potřebuju mluvit s někým, kdo mě bude ochotnej vyslechnout. Mám služby, co můžu nabídnout,“ odvětil jsem. Nebyl jsem si, dle svalovcova pohledu, jistý, že mě pochopil, a čekal jsem, že se začne drbat na hlavě.
 „Nu, dobre...“ Přisvědčil naštěstí obr neochotně a pokynul mi rukou, abych ho následoval. Počkali jsme na Sybiřáku na autobus a dojeli na Hradčanskou. Šli jsme kolem stavebních buněk směrem k rozkopanému Prašnému mostu. Do jedné z buněk jsme nakonec i vlezli. Gorilák se začal vybavovat s drobnějším, ale též dobře stavěným chlapíkem rychlou ukrajinštinou. Moc jsem jim nerozuměl, takže jsem si jich moc nevšímal. Chlapík působil ustaraným dojmem, ale v jeho očích bylo něco, co mi prozrazovalo, že je něco víc, než jen stavební dělník. Celou dobu mě zcela nepokrytě pozoroval. Bylo mi to hrozně nepříjemné. Není nic horšího, než když vás člověk, kterého jdete žádat o práci (práci, která je o zabíjení), nesnesitelně dlouho pozoruje. Bylo mi jasné, že pokud bych se proti tomu jakkoliv ohradil, asi bych se mohl s prací rozloučit. A s bytem. A mobilem. A peněženkou. A životem. Tak jsem to raději přetrpěl až do konce. Když spolu ti dva domluvili, chlapík z buňky se postavil a podíval se na mě. Na to, jak byl malý, měl hodně široká ramena. Určitě to nebyl jentak někdo, protože Gorilák na něj koukal skoro zbožně.

„Ty si poviedal mojemu kolegovi, že něco máš pro mě?“ Sice to nebyla dokonalá čeština, ale oproti tomu, co si vyměnil s Gorilákem, se tomu dalo porozumět.
„Ano,“ odvětil jsem mu nejistě. Najednou, jako bych vlastně nic z toho dělat nechtěl. Určitě zase víte, o čem mluvím. Je to ta situace, kdy najednou zjistíte, že to, co se chystáte udělat, je najednou na hony vzdáleno tomu, jak jste si to prve malovali. Kyselý pocit v žaludku, studený pot na zádech, který teče až do řitní prolákliny a tam studí, třas v ruce. Pořád tam stál, potichu, a koukal na mě. Znérvózňoval mě – věděl to. A já jsem věděl, co dělá on. Testuje mě. Pokud projdu tímhle, budu jedním z jeho zabijáků. Budu pro něj likvidovat lidi – budu nájemným zabijákem, hitmanem.

„Dobro, ty můžeš pro mě odnosit jedno dopis na pošta v Kafkova ulici.“ Co? To jako, že já, člověk, který je zrozen k tomu, abyc zabíjel, budu nosit poštu nějakému UKáčku?
„D... dobře,“ vykoktal jsem ze sebe v údivu.
„Ščos ně tak?“ Podíval se na mě udiveně. Ačkoliv jsem mu nerozumněl ani slovo, bylo mi jasné, že se mě ptá, jestli je všechno v nepořádku. Co jsem mu na to měl říct? Vlastně se mi docela ulevilo. Zabíjet můžu i zítra. Na to je času dost.
„Ne, vše, jak má být.“
„Spasybi,“ vypadlo z něj, když mi podal obálku z hruba o velikosti poznámkového bloku, a vtiskl mi jí do dlaně. „Ty odnosíš to do pošty. Nepodívaš sa co vserednyi, rozumieš?“ Tomuhle se nedalo nerozumět. Je jasné, jak by to dopadlo. Moje hlava by skončila v krabici, kterou by poslali zbytku rodiny, než by je povraždili. Dobráci.

Vzal jsem obálku a vydal se na cestu. Jak jsem si tak kráčel podzimní Hradčanskou, dostal jsem chuť na pivo. Ani mi tak nešlo o chuť piva jako o to, abych spláchnul pachuť v puse. Bylo to hrozné, a to pivo, to bylo ještě horší. Dejvická nádražní restaurace má snad pěnu jako součást každého půllitru. Obálku jsem měl v náprsní kapse kožené pseudo-motorkářské bundy, takže byla relativně v bezpečí. Je však zcela logické, že čím víc piv jsem měl, tím jsem byl paranoidnější. Proč by mi měl někdo šacovat bundu? A proč vlastně ne? Co kdybych tam měl telefon nebo tak něco. Ne, na tohle nemám. Zaplatil jsem svých pět piv a pomalu se vydal směrem k poště.

Hm, za deset minut sedm – aby mě ještě pustili dovnitř. Přecijen, známe všichni české úředníky. Jak můžou jít o deset minut dřív domu, využíjí toho. Už když jsem tam vešel, bylo mi jasné, že to se určitě konat nebude. Bylo tam natřískáno. A klasicky, jen dvě okénka byla otevřená. V jednom z nich seděla taková nerudná baba a ve druhém, no ve druhém její kopie s modrým přelivem ve vlasech. Stál jsem ve frontě a klidně čekal, až se dostanu na řadu. Když jsou asi po stopadesáté kouknul na hodinky, bylo skoro čtvrt na osm. Zrovna jsem se dostal na řadu. Přistoupil jsem k okénku a bum! Babka přibouchla okénko.
„Mladá paní, počkejte, prosím,“ ozval jsem se s nepříjemnou intonací na slově mladá. „Potřeboval bych nechat poslat jeden dopis.“
„No, a co s tím mám dělat? Mám tu snad být non-stop?“ Vrátila mi to neméně nepříjemně. „Měl jste přijít dřív.“
„Prosím vás, potřebuju to nutně poslat. Závisí na tom život mé sestry,“ to už jsem vysloveně lhal. Sám jsem si ale nebyl jistý, jestli to nakonec není třeba pravda.
„No, dobře, ale nezvykejte si na to, mladíku,“ nezapomněla mě varovat. To už jsem ale sahal do náprsní kapsy a poléval mě pot. Já tam ten dopis nemám! Kde kruci je? Počkat, co je tohle? Z náprsní kapsy jsem vytáhl koženou taštičku na doklady. Když jsem jí otveřel, zjistil jsem dvě věci. První byla, že mi dopis nikdo neukradl, a ta druhá, že jsem naopak já někomu ukradl bundu i s portmonkou!

Do hajzlu!
„Nashle!“ Zamával jsem na bábu a vypálil ven. Rozhořčeného prskání za svámi zády jsem si nevšímal. Skutečně to nebylo to nejhorší, co mě může potkat. Vyběhl jsem z pošty, proběhl kolem toho náměstí s konmi, a metelil do Dejvické Nádražky. Tam jsem málem vyrazil dveře, jen abych zjistil, že člověk, se kterým jsem si vyměnil bundu, odešel. Do hajzlu! Zašel jsem za hospodským, abych se ho zeptal. Byl tak opilý, že mi nalil pivo. Nejspíš mi nerozuměl, co mu říkám. Stejně to bylo asi jedno. Ptát se všech, to by bylo k ničemu. Měl jsem občanku toho člověka, kde bylo jeho bydliště, jméno a další údaje, které jsem potřeboval k tomu, abych ho našel a vyměnil bundy zpět.

Večer, když jsem přišel domu, vyndal jsem si věci Karla Kadečky (tak se ten člověk jmenoval) před sebe na stůl ve snaze zjistit, jak se k němu dostat. Mohl bych to použít jako takové cvičení na zabijáka. Zkouška nanečisto. Měl tam občanku, kreditní karty, několik vizitek s telefonním kontaktem, emailem a adresou pracoviště.

Když jsem druhý den ráno stál před ČS. Armády č.p. 17, říkal jsem si, že se mi ten můj život hezky zvrtává. To, co začalo jako poměrně seriózní pokus o novou práci, asi někde zakoplo a svalilo se to do údolí beznaděje. Neuvěřitelné. Osmělil jsem se a zazvonil na zvonek se jménem Kadečka. Podle fotky to byl takový poměrně normální člověk, možná trochu výstřední (soudě dle batikovaného trička, které měl na sobě na fotce občanky – k tomu se kožená bunda moc nehodí), ale jinak by mohl být příjemný. Nikdo se neozval. Třeba není doma.Zkusil jsem to pro jistotu ještě jednou. Ani tehdy se nikdo neozval. Kruci, přece není možné, abych měl zrovna já takovou smůlu, ne?

V zásadě jsem byl postaven před dvě možnosti. První z nich byla počkat si na pana Výstředního a druhá byla vykašlat se na celou tu věc a v životě se těm Ukrajincům neukázat.Rozhodl jsem se, že ještě chvilku vydržím. Koneckonců, může se mi to ještě hodit. Stál jsem opřený o sloup před vchodem a připadal jsem si jako idiot. Byly to skoro již dvě hodiny a nikde nidko. Už už jsem se chystal odejít, když mi do zorného pole vstoupil mladý, poměrně vysoký mladý muž. Podivné na něm bylo to, že měl na sobě sako. Na něm mojí bundu. Vytáhl klíč, vsunul ho do zámku ve vchodě, kde měl bydlet a prošel. Rychle jsem se pohnul směrem ke dveřím, abych je stihl zarazit dříve, než se zabouchnou. Sice jsem ještě netušil, jak to celé provedu, ba ani, co mu řeknu.

Vešel jsem za ním a čekal u výtahu.
„Zdravím,“ začal jsem nesměle.
„Dobrej…“ opáčil mi beze stopy zájmu. Aha, nepamatuje si mě.
„Koukám, že máme stejné bundy. Není to vtipné?“
„Mno, ani ne…“ Připadal jsem si už jako idiot. Copak se s ním nedá zapříst nenucený hovor? Co je to dneska s těmi lidmi?
 „Dobře, přejdu k věci. Mám problém, kterého vy jste součástí,“ začal jsem upřímně, ale jak jsem tak na něj koukal, zjistil jsem, že se asi něčeho bojí. „Včera jsme se omylem potkali v Nádražce na Hradčanský a tam se stala taková jedna nemilá věc. Omylem jsme si spletli bundy a asi jsem odnesl tu vaší. No, a vy tu mojí…“

Tak takhle nějak to pro mě tehdy začalo. Nebylo to jednoduché, musel jsem se dost protloukat. Dneska, když se na to tak koukám, jednalo asi o nějaké zbláznění mysli. Problém ovšem byl, že tehdy jsem si toho ještě nevšiml. S tímhle odstupem je to přeci jen zvláštní. Člověk se nad svýma zákysama tak nějak ušklíbne a pokračuje. Ne vždy to tak ale bylo. Byly doby, kdy mi to takhle čistě nešlo. Fakt ne. Třeba tenkát, když se mi Alexej (ten chlápek ze stavební buňky) ozval, že potřebuje pomoci s jedním člověkem. Problémem, jak jim říkal po telefonu.